Zkoukni to

17. července 2011 v 16:39 | Jirka sirka |  Zkoukni to.

http://www.ermail.cz/link/aVYN7TANJXXXCY7mlTNl7lAJXeTjmTJY

Přidat komentář
 

Názory a komentáře.

28. října 2010 v 8:41 | Jirka sirka |  Komentáře
Pište komentáře.
Přidat komentář

Ochutnávka chilli

10. června 2010 v 15:00 | Jirka sirka |  Pro zasmání
OCHUTNÁVKA CHILLI
(přeloženo z angličtiny)

Poznámky nezkušeného porotce jménem Frank z východního pobřeží:

Nedávno jsem byl poctěn pozváním k rozhodování na soutěži ve vaření chilli. Jeden z rozhodčích totiž onemocněl a já zrovna sháněl nějaký kšeft. Zbývající dva rozhodčí (rodilí Texasané) mě ujistili, že to chilli není tak ostré, jak se říká, a kromě toho mezi ochutnávkami se splachuje pivem, které dostanu
v neomezeném množství zdarma. Takže jsem nabídku přijal...

Následují opisy bodovacích lístků:

MIKOVA PÁLIVÁ OBLUDA
SUDÍ 1: Moc rajčat. Příjemně rychlý nástup.
SUDÍ 2: Jemná, osvěžující chuť rajčat. Nijak výrazně ostré
FRANK: Kurvafix, to by slouplo barvu ze silnice!!
Plameny uhasilo až druhé pivo. Doufám, že tohle bylo nejhorší, co mě mohlo potkat. Ti Texasani jsou fakt cvoci!

ARTURŮV PLAMEŇÁK
SUDÍ 1: Krásná kouřová vůně, jemná příchuť vepřového. Slaboučký nahořklý ocásek.
SUDÍ 2: Skvělá chuť domácí grilovací omáčky, mohlo by být více pepře
FRANK: Fakt nevim, co bych měl kromě bolesti cejtit...
Musel jsem odhánět lidi, co mi chtěli poskytnout masáž srdce, aby
radši běželi pro pivo. Když viděli můj obličej, narazili druhý sud.

FREDŮV "POŽÁR VE STÁJI"
SUDÍ 1: Perfektní požárnické chilli! Perfektně ostré, možná by to chtělo fazole.
SUDÍ 2: Chilli bez fazolí, mírná, příjemná chuť mořské soli, virtuózní práce
s pepřem.
FRANK: Volejte chemiky, někdo sem vyklopil cisternu
jaderného odpadu!
Nosní sliznice mě pálí jako bych šňupal kyselinu sírovou. Všichni už znají postup: pivo mi podávají řetězem, abych neuhořel. Barmanka mě praštila do zad, abych se neudusil; páteř mám teď před sebou na stole. Ze všeho toho piva už jsem taky na sračky.

BUBBOVA ČERNÁ MAGIE

SUDÍ 1: Omáčka s černými fazolemi, prakticky žádné koření. Slabota.
SUDÍ 2: Černé fazole s mírně nakyslou příchutí. Dalo by se to možná použít jako omáčka k dušené rybě, ale chilli to rozhodně není.
FRANK: Cítil jsem, že mám něco na jazyku, ale žádnou chuť - je možné, aby chuťové buňky na jazyku úplně odumřely?
Sally, barmanka, stála připravená za mnou s tácem tupláků; tahle 150ti kilová machna začíná vypadat docela žhavě.

LINDIN OSTRAŇOVAČ RTĚNKY A RTŮ

SUDÍ 1: Silné, masité chilli. Čerstvě umletý cayenský pepř, velmi ostré, bleskový nástup. Velice působivé.
SUDÍ 2: Chilli se sekaným hovězím masem, představoval bych si trošku víc rajčat. Cayenský pepř je skvělý nápad.
FRANK: Zvoní mi v uších, pot ze mě lije a nemůžu zaostřit oči. Uprdnul jsem si
a několik lidí za mnou museli odvézt na ARO. Soutěžící se urazila, když jsem utrousil, že mi ta její leptací pasta zřejmě způsobila trvalý poškození mozku. Sally mi musela zastavit krvácení z jazyka proudem piva z pípy přímo na jazyk. Asi mi upadnou rty a vypadají zuby. A nejvíc mě sere, že oba zdejší rozhodčí mají pořád kecy, abych přestal křičet. Nejradši bych ty vidláky nakopal do prdele.

VĚRČINA VEGETARIÁNSKÁ VARIACE

SUDÍ 1: Řídká, ale velmi chutná vegetariánská omáčička. Perfektně vyvážený poměr koření a pepře.
SUDÍ 2: Zatím nejlepší. Agresivní směs pepře, papriček, cibule a česneku.

Špička.
FRANK: Moje střeva jsou v jednom ohni. Když jsem si uprdnul, posral jsem se,
a mám strach, že se to prožere židlí. Nikdo už za mnou nepostává kromě Sally. Musí být ještě větší magor, než jsem si myslel. Necítím držku a prdel si budu muset rok utírat sněhem.

SUSANNINA STRAŠLIVÁ ŠÍLENOST
SUDÍ 1: Středně ostré chilli, příliš mnoho nakládaných papriček z konzervy.
SUDÍ 2: Chutná to jako by tam kuchařka tu pixlu pepře zvrhla na poslední chvíli. Musím vyjádřit své obavy o Franka; vypadá, jako by nebyl zcela ve své kůži a neustále sprostě kleje.
FRANK: Kdybych si v držce odpálil granát, vůbec bych to necítil. Na jedno oko nevidím, slyším jenom příšerně hlasitý hukot. Celé břicho jsem si upatlal, když jsem se lžící místo do pusy trefil do oka. Kalhoty mám plný sraček žhavých jak láva. Aspoň doktoři při pitvě pochopí, na co jsem chcípnul. Přestávám dýchat; strašlivě to pálí. Stejně všechen kyslík shoří, než mi dojde do plic... Když se budu potřebovat nadechnout, budu vzduch nasávat tou dírou, kterou se mi žaludek proleptal ven.

JIMOVO SVÁTEČNÍ CHILLI

SUDÍ 1: To nejlepší na konec! Perfektní kombinace chilli, bezpečná pro všechny včetně dětí, nijak přehnaně ostrá, přesto příjemně prokrví.
SUDÍ 2: Zlatý hřeb soutěže, perfektně vyvážená chuť. Ani ostrá, ani příliš jemná. Bohužel jsme o většinu přišli, když Frank omdlel a celý hrnec na sebe strhnul. Nevím, jestli to přežije, chudáček. Čím je to na tom severovýchodě krmí??? Jak by asi dopadl, kdyby někdo uvařil něco fakt ostrého?
FRANK: …!

Fórek.

11. dubna 2010 v 7:37 | Jirka sirka |  Pro zasmání
Plave si mořem velrybí samec vedle své velrybí družky a mrmlá :
 "Celý svět se snaží zachránit náš druh, vědci zasedají, ekologové se bouří,
 Greenpeace se z toho může posrat,
ale tebe zase holt bolí hlava !!!! "
 
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tatínek u televize, vyhazuje buráky do výšky a chytá je rovnou do pusy. Maminka na něj zakřičí, on se lekne, otočí hlavu a v tom mu burák spadne přímo do ucha. Maminka se mu ho snaží vytáhnout, ale burák padá stále víc a víc do ucha. Najednou domů přijde dcera s kamarádem. Kamarád vidí co se stalo a okamžitě reaguje. Strčí tatínkovi prsty do nosu a řekne mu ať pořádně foukne. Tatínek to udělá a burák je venku. Maminka křičí: ten kluk je genius, to by mě zajímalo, co z něho jednou bude. Tatínek odpoví: No, podle toho jak mu smrděly prsty bych řekl, že náš zeťák...

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Schopný prodavač

Šéf přijímá nového prodavače, s tím, že jej vezme na zkušební
dobu,aby viděl, jak se osvědčí.
Po zavírací hodině si jej zavolá do kanceláře.
"Tak kolik jste dnes měl zákazníků?"
"Jednoho, šéfe."
"Cože!? Jednoho? Naši prodavači udělají průměrně šedesát
až sedmdesát zákazníků denně!
Co jste celý den dělal!? A kolik jste vlastně utržil?"
"Tři sta osmdesát tisíc dolarů."
"Tři sta osmdesát tisíc? Proboha, co jste prodal?"
"No, první jsem prodal malinký háček na ryby.
Pak jsem zákazníka přesvědčil, že by si mohl vzít ještě i střední a velký háček.
Pak jsem ho přesvědčil, že by si měl vzít i nějaký vlasec a k němu jsem
mu prodal tři pruty- malý, střední a veliký.
Dal jsem se s ním do řeči, zeptal jsem se, kde bude rybařit.
Povídal, že na mysu, dvacet mil na sever.
Tak jsem mu prodal ještě pořádnou větrovku, nepromokavé
kalhoty a gumáky, protože tam dost fouká.
Přesvědčil jsem ho, že na pobřeží neberou, tak jsme šli vybrat motorový člun.
Pak jsem se ho zeptal, co má za auto a vylezlo z něj, že dost malé,
člun by na něm nemohl odvézt.Tak jsem mu prodal ještě přívěs."
"A tohle všechno jste prodal člověku, který si přišel koupit
jediný háček na ryby!?"
"Ne. On původně přišel koupit vložky pro svoji ženu.
Tak jsem mu navrhnul, že když si teda o víkendu neza..ká,
že by si mohl zajít aspoň na ryby."

Něco pro zasmání. . . .

10. března 2010 v 14:03 | Jirka sirka |  Pro zasmání
Fóry.
Start letadla, kapitán hlásí: "Dámy a pánové, vítám vás na palubě.
Náš let probíhá právě nad Tichým oceánem, ve výšce 10000 metrů,
rychlost je 900km/h, teplota vzduchu -40 stupňů Celsia a ... a do
prdele! Mě šlehne! Ježišimarjá!, Ježišikriste!!! Odmlčí se, ...
pasažéři blednou, ...panika, ... křik .... Po chvíli se kapitán
ohlásí: "Dámy a pánové, omluvte mě! Letuška mě polila kávou.
Kdybyste teď viděli moje kalhoty zepředu..." Vtom jeden cestující
zařve: "Ty hovado! Měl bys teď vidět moje kalhoty zezadu!"

---------------------------------------------------------------------------

Porodní babka, která zaslouženě odrodila stovky děti přijde do nebe a
Svatý Petr ji přemlouvá:
"Tys' byla taková starostlivá a dobrá. Zůstaň ještě na zemi a pomáhej
ženám v bolesti, stejně tak jako dosud, jen Ty to umíš tak dobře."
Porodní babka nato odpoví. "Víš Svatý Petře, nemohu se již více dívat, jak
ženy trpí a otcové dětí si mezi tím užívají."
"To není problém, zařídím to, aby při každém Tvém porodu
otcové dětí trpěli stejně jako rodičky."
Tak se babka vrátí nazpět a hned jí volají k porodu. Žena se
svíjí v bolestech na posteli a manžel sedí u okna, chlastá pivo a
příšerně se chechtá.
"Vás nic neboli ?" - ptá se babka.
"Ne, mne ne, ale podívejte se ven z okna na toho kominíka.
Svíjí se na tý střeše, jako kdyby byl v posledním tažení!

--------------------------------------------------------------------------------------------------

Krásná blondýnka v minisukni, pod kterou je "naostro", si u baru dá kávu.
Dopije a zavolá číšníka, aby zaplatila: "Mám malou černou..."
"To se nedá přehlédnout." říká číšník.
"A stojí?" "Ano, všem okolo!" odpoví číšník.
---------------------------------------------------------------------------------------------------

MYŠLENKA DNE:
Nikdy nesmíš zadržovat větry, protože Ti to vyběhne přes páteř do mozku
a odtud pak přicházejí ty nápady na hovno!!!!!
---------------------------------------------------------------------------------------------------

On: "Zlatíčko, spala jsi i s jinými muži?"
Ona: "Miláčku, spala jsem jen s tebou. S ostatními jsem byla vždy vzhůru..."

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Hra s vláčkem.
Matka pracuje v kuchyni a poslouchá svého 5-letého syna,
který si hraje v obýváku s elektrickým vláčkem.
Najednou vláček zastaví a její syn říká:
"Vy kokoti, který chcete vystoupit, vypadněte odsud,
protože tohle je poslední zastávka. A vy kokoti, který chcete
nastoupit, okamžitě hněte prdelí, protože hned odjíždíme."
Zděšená matka vejde do pokoje a říká:
"V tomto domě takovýhle jazyk nepoužíváme. Takže ihned běž
za trest do svého pokoje a zůstaň tam dvě hodiny.
Pak se můžeš vrátit a hrát si dál se svým vláčkem. Chci ale, abys
mluvil jen slušně!"
Po dvou hodinách syn vyjde ze svého pokoje a hraje si opět s
vláčkem.
Za chvilku vlak zastaví a matka slyší:
"Všem pasažérům, kteří vystupují, připomínám, aby si nezapomněli
vzít zavazadla. Chceme Vám poděkovat, že jste s námi cestovali
a doufáme, že jste strávili příjemnou cestu."
Dále slyší: "Těm, kteří právě nastupují, připomínáme, aby si malá
zavazadla dali pod sedadlo.
Pamatujte, prosím, že kouření není v tomto vlaku dovoleno.
Přejeme Vám příjemnou cestu."
Když se matka souhlasně a spokojeně usmála, slyší, jak syn dodal:
"A těm, co jsou nasraný z dvouhodinového zpoždění, připomínám,
že za to může ta kráva v kuchyni!"

------------------------------------------------------------------------------------------

Chlápek přišel do koloniálu (obchodu se smíšeným zbožím) a
chtěl dvě plechovky krmení pro psa.
Máte psa, pane?" ptá se prodavač.
"Jasně, že mám!"
Promiňte, pane, ale podle nové směrnice EU budete muset
dokázat, že máte psa, než vám prodám psí žrádlo."
Chlápek s frustrovaným výrazem ve tváři zmizel a o půl
hodiny později se objevil znovu a na vodítku táhl svého psa: "Tady je!"
"Děkuji mnohokrát,tady máte ty dvě plechovky."
O pár dní později ten samý chlápek znovu přijde a chce dvě
plechovky krmení pro kočky."A máte kočku, pane?"
"Jasně,že mám!"
"Promiňte, ale musíte mi ji ukázat, než vám pro ni prodám
krmení." Chlápek vyběhne z krámu a za chvíli je zpátky a před
prodavačem za ocas zvedne kočku. "Děkuji vám, zde je vaše krmení."
Další den se chlápek opět objeví v krámě a postaví před
prodavače krabici od bot s malou dírou ve víku.
Prodavač se ptá: "Dobrý den, co pro vás mohu udělat?!"
"Strčte prst do té díry."
"Promiňte?"
"Udělejte, co říkám!"
Tak prodavač opatrně strčil prst dírou do krabice
"Teď ho vyndejte a řekněte mi, jako co to vypadá!
Prodavač vytáhl prst a znechuceně si jej prohlédl:
"Uf, vypadá to jako hovno..."
"Taky že je! Vzal bych si dvě roličky toaletního papíru."

------------------------------------------------------------------------------------------

Děti ve škole mají říct větu s obsahem "mám dojem".Maruška říká: "Stromy
mají hodně květů, mám dojem, že bude hodně ovoce." Kájíček: "Tatínek chodí
pozdě z práce, mám dojem, že přinese hodně peněz." Přihlásí se Pepíček a
hlásí:"Sledoval jsem klíčovou dírkou svou starší sestru a jejího učitele hry na
piáno. Ona byla nahá, on si sundaval kalhoty, mám dojem,že se nám chtěli
vysrat do piána."

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Přišla paní k lékaři - modrá, zelená, zbitá.
"Co se Vám stalo, paní?"
"Když se muž vrátí napitý z hospody, pokaždé mně takhle zmlátí. Co mám dělat?"
"Udělejte si heřmánkový čaj a když se vrátí muž z hospody, kloktejte.
A po týdnu se ukažte."
Po týdnu přijde paní k lékaři, žádné stopy po pranici. "Zabralo to,nezmlátil mne."
"Já to věděl! " říká lékař "Stačilo držet hubu....."

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Děti ve škole psaly slohovou práci na téma "Co je > zajímavé?"
Jedno z nich napsalo:
Je nás doma pět a spíme všichni v jednom pokoji.
V jednom rohu má postel tatínek, ve druhém já,
ve třetím moje sestra a v posledním malý bratříček.
Maminka spí uprostřed pokoje a nad její postelí visí
velký skleněný lustr.
Je zajímavé, že když lustr spadl, střepy v prdeli měl tatínek..

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Dva čundráci jdou na tůru a míjejí holku, která spravuje píchlý kolo.
Jeden se nabídne, že jí pomůže. Za chvíli dojede svýho kamaráda na kole.
"Tys jí šloh kolo?"
"Né. Ona sama. Dodělal jsem tu duši, ona si sundala kalhotky a prý, že si můžu vzít
co chci. Tak jsem si vybral kolo."
"Dobře jsi udělal. V těch kalhotkách bys vypadal jak buzerant."

------------------------------------------------------------------------------------------------- 


Na patologii pitvá doktor pana Nováka a říká si :
"Ten má teda péro, to musím vzít ukázat ženě."
Přijde domů a položí ho před ženou na stůl :
"Schválně se podívej...."
Ona: "No neříkej, že Novák je po smrti?"

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Alkoholik vzpomíná.

15. února 2010 v 8:12 | Jiří Skřivan |  Z druhé huby
. . .část z vyprávění, které jsem vyslechl, a které mne zaujalo, jsem napsal jako krátkou povídku.
Skřivan Jirka z Klášterce nad Ohří.
Alkoholik vzpomíná . . . . Na sklonku života.
Nedá se nic dělat. Z posledních sil jsem se zvedl. . . Sotva jsem se udržel, abych nespadl. V žilách mně tak, tak, proudí zastydlá krev. Zašmátral jsem rukou, dole v nočním stolku. Cosi jsem našel, je to láhev, jaksi jsem okřál, jistě jakýsi chlast. Asi někdo usiluje o můj, již tak vyhaslí život. Zátka byla uvolněná, tak jsem ji jen tak, jedním prstem uvolnil. Padla na zem, to jsem poznal jak dopadla, ten zvuk, jsem měl zafixován v mé chatrné paměti. Ani jsem se nemusel rozhlížet, jestli není někdo poblíž, věděl jsem, že jsou všichni zarmouceni. Jistě čekají na mé poslední vydechnutí. Hlavou mně projel takový nepromyšlený nápad. . . .nahni si, nahni si, tak jsem veškerou svoji sílu vtlačil do mé pravačky a láhev jsem přiložil k mé suché puse. Jen jsem ucítil, jak chlast teče do mých úst, polkl jsem, jednou, podruhé, pak jsem to již nepočítal, stejně bych to nemohl nikomu říci, umíral jsem. Na chvilku jsem ztratil vědomí. Když jsem se probral, tak láhev byla prázdná. Nevěděl jsem co se děje. Myslel jsem, že jsem již na věčnosti. . ., ale byl to omyl, vedle stál malý obrázek mé ženy. Poznal jsem, že jsem živ. Porozhlédl jsem se okolo sebe. Zajásal jsem, Bože jsi doma, tady to znáš. Začal jsem si osahávat své tělo. Teplota se o nějaký stupeň zvedla. Vzpomínky se začaly vracet. Copak jsem to asi provedl, já . . . já žiju. Okamžitě mně projelo hlavou, co jsem provedl. . . . Provedl jsem renovaci krve, doplnil jsem trochu lihu do nádrže. Život se začíná vracet, do oka skočila jiskra a hlas nabral sílu. Asi nebude pozdě, snad to přežiju, možná se dočkám příchodu těch které mám rád. Proto vám musím oznámit, když půjdete k nám, nezapomeňte na tekutý lék. A netruchlete, jsem tu s vámi. Možná budu odcházet až později, až vás budu chtít zase vidět všechny pohromadě.

Jak jsem to viděl a prožíval JÁ.

15. února 2010 v 7:49 | Jiří Skřivan |  Rybaření
Jak jsem to viděl a prožíval JÁ.
V zeleném údolí, na břehu krásné řeky, kam mne zavlekl můj oblíbený koníček…rybařina. V zákoutí krásných vzrostlých vrb, kde člověk nemůže očekávat nic jiného než pohádkového vodníka, jak na vrbě obklopen žlutavím proutím zlaté vrby, šije své botičky….., jsem konečně našel ten správný plácek, kde se můj koníček jistě dobře napase, proto, že voda a příroda zde přímo lákala každého kdo by tu procházel, aby se zastavil. Sama příroda chtěla abych zůstal. Nic lepšího a romantičtějšího v dohledu nebylo, tak jsem znaven padl do žárem rozpálené trávy a chvilku jsem jen tak oddychoval a naslouchal zpěvu různého ptactva, které zrovna sborově prozpěvovalo jistě jakousi árii z nejmenované opery. I okolní stromy byly jistě spjaty s okolním zpěvem, protože pohybem svých větví udávaly jakýsi rytmus, který, jako by byl udáván taktovkou neznámého sbormistra. Únavou a vyčerpáním jsem na chvilku upadl do hlubin snění, kde vše bylo pro mne krásné a přímo okouzlující. Příroda hrála na můj příchod, jistě to bylo na uvítanou. Asi po hodince jsem pootevřel klapky svých očí a pomalu jsem se vracel zpět do reálného světa. Ach ta příroda, mocná to čarodějka. Trošku jsem se porozhlédl po okolí a mé rozhodnutí bylo stvrzeno, zůstanu zde. Drobátko jsem si upravil okolí kde budu zkoušet štěstí při lovu a také úprava prostředí, kde budu moci složit své znavené tělo k nočnímu spánku. Kousek vedle bylo staré ohniště, které jsem vyčistil, poopravil a sebral jsem v okolí trochu dřeva, abych si mohl udělat něco k snědku. Voda v těchto místech byla klidná, mírně pohyblivá. Na hladině bylo vidět jak rybí osádka sbírá z hladiny svůj příděl potravy. Moje rozhodnutí zůstat, bylo správné. Ze zásob, které jsem měl pro ryby, jsem oddělil část, a drobátko jsem prohodil jako návnadu, jen tak, asi do deseti metrů. Usoudil jsem, že ryby musí ke břehu, protože jsem byl v mírné zátoce, kde voda se pomalu opírala o břeh, kde jsem měl připraven cajk. Po odpočinku a mírné svačince, jsem zasedl k mému nádobíčku a začal jsem s přípravou prutů a samotnému lovu. Jeden prut, jsem nahodil na položenou s kostičkou housky, co kdyby přišel pan kapr a druhý prut, jsem dal na brčko, jen tak si pohrávat s rybí drobotinou. Jako návnadu jsem použil vařené krupky, osvědčená je i vařená dlouhozrná rýže.
S tím že nebudou brát, jsem neměl žádné starosti, hned jak jsem nahodil brčko, byl záběr. . . . ploťka, a potom jsem již neměl ani čas se podívat po okolí, ryby měly chuť a já toho využil, šly jak se říká, jedna za druhou. Cejni a plotice, jako o závod, kdo dřív a kdo víc. A to jsem jim ještě říkal, berte, já dneska neberu. Den se vydařil a můj koníček se při něm napásl do sytosti. Když jsem asi ve 23,00 končil lov, tak jsem byl unaven, zkrátka vyřízenej. Před spánkem jsem polkl jedno pivečko, poděkoval se přírodě a rybám, a ulehl do připraveného spacáku, kde jsem až do rána nevěděl o tom, že nějaký svět vůbec je. Kdyby si vůbec někteří lidé dokázali představit, co je to ráno se probudit v přírodě, to je přepych. Přepych, který nedokáže poskytnout žádný hotel světa, ta překrásná hudba, kterou dokáže naše ptačí říše vytvořit, ty melodie, které se vzájemně prolínají, šum stromů, větví a skákání a plácání ryb ve vodě. Nepředstavitelné zážitky. Lehce jsem posnídal a jen tak, jsem ulehl na břehu a kochal jsem se okolím. Mám přírodu rád, jsem jejím milovníkem, i opatrovníkem, a tak jsem usoudil že dneska už nenahodím, budu jen tak, lelkovat a krmit nahazováním volně z ruky. Den pomalu ukrajoval čas a než jsem se nadál, bylo pomalu poledne a já se začal balit k odchodu. Rybu jsem žádnou neměl, všem jsem dával svobodu. Můj plácek jsem po sobě uklidil, zabalil svoje fidlátka, rozloučil se s okolím a zamířil jsem k domovu. Cestou jsem se ještě párkrát otočil a bylo mně opravdu velice dobře, jak u srdce, tak i na duši. Děkuji ti přírodo, že tě mám. A to o nás rybářích lidé říkají že jsme tichý blázni a já si myslím, že asi mají pravdu.
Vzpomínku na rybářský ráj, napsal Jirka Skřivan z Klášterce nad Ohří.

Jak jsem zažil peklo.

15. února 2010 v 7:46 | Jiří Skřivan |  Cestománie
Jak jsem zažil peklo. . . Bylo léto, parné léto. Na obloze se rýsoval černý beránek, sice větších rozměrů, ale dával všem na vědomí, že co nevidět bude déšť. Podle toho, že venku byla teplota více jak 35° tepla, se dalo předpokládat, že beránek který na obloze visel, nebude jen tak, nějaký deštíček, ale že mohou nastat čáry máry. Všude vládla pohoda a nikdo nepředpokládal nic zlého. Lidé posedávali po lavičkách a dětičky skotačili u nedaleké fontány, od které se linul po okolí vlahý vzdoušek, trošku prosycený vlhkem od fontány. Na obloze se v povzdálí ukázal další tmavší mrak, ten již ale dával najevo svůj úmysl, rozpoutat jakési neoznámené představení. Nikdo nedbaje co v povětří visí, prožíval svoje chvilky klidu a pohody. Mráčkové se zřejmě nějak asi dohodli na tom, že tam dole, těm co nevnímají okolí, trošku pokazí tu dobrou náladu a klidnou atmosféru. Najednou z ničeho nic, na nebesích se rozzářil záblesk takových rozměrů a ozvala se ohlušující rána, jak po nějakém atomovém výbuchu. Okamžitě se k zemi snášelo hrozivé množství vody, kdo takové zjevení zažil, okamžitě pochopil, k zemi se snáší přívaloví déšť, lépe označený. . . liják , který pro pamětníky byl záhadou. V tu chvíli nastala panika, lidé se dali úprkem do všech stran, každý hledal nějaký úkryt, rodiče běhali po rynku a sháněli svá dítka. Děsivý živel ale nedbal na nic, dál a dál ještě větší razancí blesků a hromů dával najevo svoji sílu. Lidé se schovávali do všelijakých obchodů a krámků. Některým vyděšeným lidem postačil úkryt ve vchodech do domů, které byly pro každého co nejblíže. Ale nikdo netušil co bude dál. Obloha se zatáhla ještě tmavšími mraky a nad rynkem se rozpoutalo peklo. Městečko bylo v údolí a déšť zasáhl i okolí městečka. Voda která stékala z okolních polí a luk se vlévala do malého potůčku, který ovšem tak veliké množství vody nestačil pobrat a tak voda se rozlévala po celém okolí. Přívalový déšť ještě více zesílil a voda se začala pomalinku zvedat. Peklo bylo opravdu peklem, takové blesky a hromy, které na nebi byly, mnoho pamětníků nepamatovalo. Během necelých 40 minut byla hladina na rynku 50 cm nad chodníky. Lidé z některých obchodů museli ven, protože voda tam již dosahovala 70 cm. Na rynku vznikla panika, křik a pláč, hromy a blesky k tomu, šílený zmatek, ani jsem nemohl uvěřit tomu co všechno příroda dokáže během krátkého času udělat. Od začátku deště uplynulo 90 minut a rynek byl pod vodou do výše 110 cm. Mnoho lidí nestačilo ani své ratolesti nalézt, pro některé jedince nastala zoufalá situace. Malé děti se z Boží vůle ocitli v náručích starších a těch co byli vyšší, než byla hladina. Mnoho lidí obětovalo i svá ruční zavazadla, která jim v tuto chvíli byla víceméně na obtíž. K přívalovému dešti se přidaly prudké a silné větry, které se chtěly představit těm, kteří je ještě nezažili. Někteří mysleli že nastal konec světa. Voda spláchla vše co jí stálo v cestě a vichr dokázal za dosti krátkou chvíli zporážet několik stromů a vyvrátit sloupy elektrického osvětlení, shodit nespočetné množství střešních tašek a televizních antén, mnoho aut odnesla voda do nedalekého zákoutí,kde po dešti bylo doslova vrakoviště. Asi po třech hodinách peklo ustalo, ale déšť byl stále, ale již jenom jako deštík. Voda začala ustupovat a rynek se pomalinku začal ukazovat. Při úplném odvodnění rynku bylo vidět, co živel napáchal. Po celém rynku bylo asi 5 - 30 cm nánosu bahna, popadané stromy. Škody se podle odhadu vyšplhaly na několik miliónů korun. V obchodech bylo mnoho zboží znehodnoceno. Mnoho domů bylo vyplaveno. Vše co měli lidé v přízemí domů bylo znehodnoceno, domy byly plné nánosu bahna. Všechny budovy promočené. Lidé kteří měli u domku zahrádku, dvorek, kteří chovali nějaké živé tvory, neměli v tuto chvíli nic. Vše přišlo vniveč . Ve městečku zavládlo ticho, smutek a nakonec pláč. Jenom jedno bylo pro všechny, kteří tam byli radostné, všichni byli zdraví a živí, nikomu se nestalo až na pár odřenin nic. Jenomže, vše se odehrálo v odpoledních hodinách a nyní když byl konec, peklo pominulo, nastal večer a městečko bylo bez elektrického proudu, mnoho lidí vynášelo z domů vše co voda zničila, lidé takto uklízeli až do pozdních nočních hodin. Na úklidu se podílel každý kdo mohl. Z okolních obcí se ještě před setměním sjelo mnoho lidí, kteří přijeli pomoci těm kteří to potřebovali. V obci vznikl chaos, takovou to spoušť, nebylo možné uklidit bez pomoci těžké techniky. Lidé pracovali na úklidu dlouho do noci. Noc přežilo mnoho lidí na půdách nebo u sousedů, kteří bydleli na vyšších místech v obci, kam voda nedosáhla. Po probuzení se do nového dne, bylo strašné se podívat ven. Tam kde bylo ještě včera krásné posezení, bylo dnes hromady bahna, vyvrácené stromy, popadané dráty el.vedení, zpřerážené sloupy. Domy vypadaly jak po náletu, některé střechy byly stržené, mnoho jich nemělo krytinu.Na některých domech chyběla okna. Ale lidé se nevzdali a svoji pílí a vynaloženým úsilím se vrhli do úklidu, těžká technika se zakousla do úklidu nánosu bahna, lidé pořezali a uklízeli vyvrácené stromy a sloupy . Lidé vyváželi bahno ze svých domovů, vynášeli nábytek, zkrátka se vynášelo vše, co bylo zničené. Mnoho lidí oplakalo věci které jim připomínali mládí, své rodiče. Byly to věci které dostali darem, nebo které se již nedalo nikde koupit. Bylo vidět že loučení s něčím bylo pokropeno slzami a odkládáno na hromady s velkým loučením. Trvalo dlouho než se obec zmátořila z pekla které ji postihlo. Obec byla opravena a uvedena do trochu podobného stavu jako před tím, po dlouhých dvou letech, ale někteří lidé, cítí hořkost utrpení ještě dnes. Touto cestou bych chtěl ještě jednou poděkovat všem lidem, kteří v takto těžké chvíli přiložili svou ruku k úklidu a obnově vesničky.
Na velmi smutnou příhodu vzpoměl Jirka Skřivan z Klášterce nad Ohří

Vlahé večery tichého blázna.

15. února 2010 v 7:40 | Jiří Skřivan |  Rybaření
Vlahé večery tichého blázna. Tento příběh se možná bude zdát přibarvený,možná i smyšlený,ale skutečně je prožitý. Jsem rybářem jak se říká, tělem i duší a miluji večerní lovy úhořů. Bydlím kousek od jedné, velice známé přehradní nádrže Nechranice,která je na jedné krásné říčce,Ohři. Nebudu popisovat ve které lokalitě jsem to byl,ale zaměřím se na příběh,který je skutečný. Jednoho letního večera,když bylo zrovna po dešti jsem se vydal s kbelíčkem a baterkou na sběr rousnic. Bylo jich požehnaně a tak jsem jich nasbíral asi polovičku malého kbelíčku. Druhý den jsem se domluvil ještě s jedním kamarádem,že vyrazíme navečer na úhoře. Kamarád,budeme mu říkat Pepa,byl připraven ve stanovenou dobu a tak jsme vyrazili ještě za sluníčka,to abychom si zajistili patřičný posed u vody. Den byl krásný,ale jak se přibližoval večer,tak se také přibližovaly tmavé mraky,což jsem vítal jako osvěžení před spalujícím sluncem. Ještě bylo světlo když nás přepadl slabší déšť,taková letní přeháňka. S Pepou jsme se schovali pod igelitovou plachtu a čekali jsme, jak se večer vyvine.Jak se začalo stmívat,tak bylo vidět,že i příroda se začala zahalovat do mlhavého oparu,který se tvořil nad vodou. Cajk jsme měli připravený a tak jsem napíchl dvě rousnice a nahodil asi tak slabých patnáct metrů od břehu,policajta jsem dal mezi očka prutu a upravil dostatečný průvěs vlasce. Takto jsem měl nahozeny dva pruty a aby čekání nebylo dlouhé,tak jsem s Pepou hodil řeč,povídání bylo celkem pro nás oba zajímavé a poučné. Asi po půl hodince jsem měl první záběr,ještě že jsem měl povolenou brzdu.Záběr byl tak silný a rychlý že jsem na něj nestačil ani reagovat. Ale v tom Pepa do mě strčil a křikl sekej,jak jsem byl vždy nemotorný,tak nyní jsem byl jak střela a jedním skokem jsem byl u prutu a následoval zásek. Ryba, která se zmocnila ve vodě mého druhého konce, byla ale chytřejší a tak si to namířila rovnou směrem do větších hlubin. Přitáhl jsem brzdu a začal boj o život. Ryba zabrala asi ve 21.00 hod. a já jsem ji zdolával s asistencí mého kamaráda Pepi až do 23.00 hod. Jak vzpomínám,tak jsem s rybou hrál přetahovanou,chvilku já a zase chvilku ryba. Takto nám to vydrželo opravdu dvě hodiny. Když byla ryba po necelých dvou hodinách utahaná,tak se pomalu začala vzdávat a jistě si byla vědoma toho že boj o život prohrála. Sice ještě sem tam zkusila o únikový pokus,ale to byl opravdu jen pokus. Ve světle baterky jsem uviděl že to byl sumec. Pepa pro něho vlezl do vody a vytáhl ho na břeh,který byl pozvolný a travnatý. Sumec ležel na boku a byl vyčerpán,všechny síly vyčerpal v boji o záchranu svého života. Metrem jsem ho s Pepou třikrát přeměřil,byl neuvěřitelně krásný a míra byla 198 cm. Protože to bylo v noci tak jsem ho ani nemohl zvážit,vlastně bych neměl ani na čem. S Pepou jsme sumce prohlíželi,ležel jako když je mrtev. Baterkou jsem svítil po jeho hebkém klouzavém těle a měl jsem strašnou radost,byla to moje životní ryba takových to rozměrů. Nevím co bylo všechno toho příčinou,ale světlo baterky se svezlo na jeho hlavu a Já i Pepa jsme zírali, jak u vytržení,na jeho očích byl vidět smutek a doslova jsem viděl jak mu z oka vytéká slza. Jsem milující člověk,přírodu mám rád,sice jsem rybář,ale nejsem masař. Padlo rychlé rozhodnutí,daruji ti pane sumec život,třeba že jsi se o něj se mnou přetahoval a prohrál. Daruji ti život proto,abys mohl v říši ryb roznést zprávu,že jsi narazil na člověka který má také srdce. S Pepou jsme sumce převalili na igelitovou plachtu a zatáhli jsme ho až do vody. Jaké bylo pro mě ale překvapení,sumec popojel asi tak dva metry a zůstal stát,hladil jsem ho od hlavy až k ocasní ploutvi,svítil na něho,posvítil jsem mu i do oka a dostal jsem dojem že se mu vrátil do oka jas a radost. Sumec tam stál asi tak dvacet minut a poté mírným zavanutím ocasní ploutve se vzdálil a úplně se ztratil z dohledu. Ten den jsem již nenahodil,nic jsem jiného neulovil,ani Pepa,ale od vody jsem se vracel k domovu s hřejivým pocitem u srdce. Daroval jsem život. A tobě pane sumec, jsem v té době přál, aby ses dožil dlouhá léta. Petrův Zdar. Vzpomínka. Skřivan Jirka Klášterec nad Ohří

Cestou na procházku…

15. února 2010 v 7:38 | Jiří Skřivan |  Houbaření
Cestou na procházku…
Tuto příhodu jsem zažil před několika lety, ale napsal jsem ji až později . . . . . . . . . .
Jednoho krásného dne, jsem se vydal s košíčkem a kudličkou do lesa, na procházku. Myslel jsem, že bych mohl najít nějaké dary lesa, v podobě krásných hříbků, kozáčků a takových těch dobrých houbiček co máme všichni rádi. Jak si tak vykračuji krajinkou, tak jsem viděl daleko před sebou, jako by se tam něco na louce pralo, nebo v lepším případě si hrálo. Bylo to celkem i dost velké. Když jsem dorazil, tak na dohled, tak jsem poznal, že jakýsi pes tam mordoval malého srnečka. Dodal jsem si odvahy a vyrazil jsem blesku rychle na pomoc ubohému zvířátku. Dorazil jsem, jak se říká tak, tak. Psisko se zaleklo, sice se mu asi moc nechtělo, ale bylo zřejmě na mně vidět statečnost a nebojácnost, tak raději prásklo do kožichu a bylo pryč. Chvilku jsem srnečka pozoroval, byl chudák celý zmordovaný, byl sice trochu od krve, ale více byl od psiska poslintaný, zřejmě toho měli oba dva dost., ale zase nebyl na tom tak zle, jak to vypadalo. Bez rozmýšlení jsem ho vzal do náručí a nesl jsem ho k nedalekému potůčku, který tam protékal. Srneček nekladl vůbec žádný odpor, ani se nijak nesnažil protestovat. U potoka jsem srnečka položil do trávy. V kapse jsem měl igelitovou tašku a tak jsem do ní nabral vodu a ubohého srnečka jsem opláchnul vodou, bylo na něm vidět, že voda mu udělala dobře. Po celou dobu, kdy jsem se o něho staral, tak si zřejmě odpočinu a nabral nových sil. Po mém ošetření vstal a aniž by se nějak bál, pomalu odcházel k nedalekému lesu. I když jsem šel tím směrem za ním, nikterak mu to nevadilo a svůj pomalý krok si držel stále až do lesa, kde jsem ho ztratil z dohledu. Moje procházka lesem byla pro mne uspokojivá, našel jsem spoustu houbiček a šťastně jsem se vrátil domů. Protože tuto trasu chodívám často, mám tam totiž zahrádku v Osadě Lesní, tak jsem toho srnečka nevídal, nebo jsem se nevšiml, nevím. Od této příhody, kterou jsem popsal, jsem srnečka vídal, dá se říci pravidelně. Vždy jsem se zastavil a hodnou chvíli jsem ho pozoroval, jak se na paloučku pase. Vždy, když jsem ho viděl, tak jsem měl strašnou radost, že jsem mu mohl pomoci, a to ve chvíli, kdy šlo o holý život,bylo mně ho líto už proto, že byl tak mladý a neměl žádné zkušenosti a celý život před sebou. Jsem milovníkem přírody, mám všechno živé rád. Kdybych mohl, tak bych pomohl opět, nečekal jsem že by se měl nějak odměnit, je to tvor a pro mne byla odměna to, že jsem ho mohl vídat častěji, když jsem šel kolem. Po této události, tak asi tří neděl, jsem se vracel opět ze zahrádky. Směrem k domovu, musím přejít přes silnici, kde sice není takový provoz ,ale auta tam jezdí. Vidím na silnici jak tam leží cosi zamuchlaného, když jsem přišel blíže, poznal jsem hned, byl to on, pes který tam mordoval chudáka srnečka. Pes pytlák, který se asi vracel z lovu, nedával si pozor a hupsnul přímo pod jakési motorové vozidlo. Byl mrtev. Psa jsem zatáhl mimu vozovku, aby nebyl na silnici. Druhý den tam již nebyl, kdosi ho uklidil. Z takovéto příhody je potom člověku vždycky trochu smutno. Zase si ale říkám, proč chodil pytlačit, vždyť měl určitě nějakého páníčka a ten na něho potom marně čekal. Čekal jistě celé dny a vím s určitostí,že se nedočkal.
Tato příhoda je jednou z mých vzpomínek. Skřivan Jirka Klášterec nad Ohří.

Další články

Kam dál